Pokud tohle přecejenom někdo čte, upozorňuju že je to pouze na vlastní nebezpečí. Plno sprostých slov, nadávek, smutnejch píčovin a tak dále
Kdybych měla zrekapitulovat rok 2015, sám o sobě byl super. Teda až na podzim 2015, k tomu se ještě dostanu. Byla jsem nejšťastnější člověk na světě. Ne že bych někoho měla (to až potom později) , jen jsem si prostě užívala každý den mojí existence. Měla jsem kolem sebe super přátele, neřešila jsem blbosti, žádný vztah a tak podobně. Byla jsem opravdu šťastná. Pak jsem se ještě do toho stihla poprvý opravdu zamilovat, konečně jsem zjistila co to znamená někoho mít upřímně rád. Bylo to super, sice to skončilo, tak 3 dny jsem plakala a pak jsem se z toho oklepala. Měsíc na to jsem poznala někoho dalšího, nebylo to nějaký seznámení přes facebook, seznámili jsme se venku na ulici, takže úplně osud a tyhle další píčoviny.. Já se znova zamilovala, tak jako nikdy a zažívala jsem asi to nejkrásnější období v životě. Yes. Byla jsem kurva moc šťastná. Jenomže na podzim, v září, jsme se museli rozejít. Jo, jakože fakt museli. Jinak to nešlo. Z obou stran to bylo nedobrovolně, ale jak říkam, jiný řešení nebylo. Absolutně mě to složilo. 3 měsíce zkurvenýho bulení. Takhle debilně mi bylo naposledy během roku 2014 někdy na jaře, což už je dlouhá doba. Nebudu tu popisovat co všechno jsem dělala během toho debilního čtvrt roku, samý píčoviny. Snažila jsem se zapomenout tím že jsem se celkem kurvila, jako ne úplně víte co, prostě snažila jsem se navazovat kontakty s hezkýma klukama a omotávala jsem si je okolo prstu, využívala jsem toho že jsem celkem hezká a hlavně jsem se asi chtěla trošku pomstít za to co se stalo mě. Museli to odnášet oni.
Nedávno na Silvestra jsem myslela že asi začnu věřit na zázraky.
Prostě jsme se dali znova dohromady, chápeš? Úplně krásnej happy end. Po 3 měsících jsem se smála. Jakože upřímně. Dohajzlu to byl tak hezkej pocit. Píšu texty, poprvý jsem byla schopná napsat něco pozitivního. Kreslím, poprvý jsem byla schopná nakreslit něco hezkýho. Cítila jsem se skvěle, fakt moc. Všechno vypadalo že už bude v pohodě. Do včerejška. Byli jsme předběžně domluvený že za ním o weekendu přijedu, ale nedomluvili jsme se na čase kdy mě má vyzvednout. Prostě jsme oba nějak předchozí den neměli čas. Jo a bydlí odemě 130 kiláků, kdyby něco. Ráno jsem hezky nasedla na bus a celá natěšená se připravila na cestu která mi zabere 2 hoďky. Na začátku cesty jsem si řekla, že by bylo vhodný kdybych mu teda napsala sms v kolik přijedu, aby mě vyzvedl. Odpověď žádná. Tak jsem si řekla dobrý, zachvíli si toho všimne. Očividně ne, tak jsem mu zavolala. Nic, nezvedal. Začínala jsem být nervní co budu jako v Praze dělat dokud se neozve. Tak jsem napsala mojí kámošce jestli by se mě na chvíli neujmula. Ok, přijela jsem a hoďku jsem na ní čekala. Přišla a já pořád čekala že se ON ozve. Ani hovno. Celej den jsem mrzla v -5° , nebylo pořádně co dělat s ní.
Pořád jsem čekala na to že se ozve. Nečekala jsem třeba že napíše že se uvidíme, ale čekala jsem že aspoň napíše že dnes na to sere. Nic. V půl 6 mi to jelo domů, tak mi kámoška řekla že mě doprovodí na bus, Nejrychlejší možnost byla metro že. Jen debilní dvě zastávky. My krávy jsme si řekly že to dáme na pohodu bez lístku. Na Florenci samozřejmě revizáči. V hajzlu.
Takže rekapitulace :
Jela jsem domů totálně zničená, zklamaná, ubrečená, pravděpodobně nemocná a s pokutou.
Doma jsem pořád doufala že třeba jen měl něco s mobilem, ale ono hovno. Vesele si mezitím přidával fotky na fb zrovna v čase kdy já se mu snažila dovolat. Mam pocit že semnou totálně vyjebal. Co to kurva je? Nikdy předtím se ke mně takhle nezachoval.
Já ani nedokážu popsat jak se cítím. Jsem na dně, fakt že jo tyvole. Takhle debilně mi asi ještě nebylo.
A protože jsem zkurveně moc psychicky slabá a tyhle situace nezvládam, opět to dopadlo tak že jsem si ublížila sama. Nenávidim to. Nechci to dělat, ale momentálně pro mě není jiný východisko. Takže teď tu jen tak ležím, celá od krve, s nezaplacenou pokutou přemýšlejíc o tom jak tohle všechno budu vysvětlovat našim. Připadam si jako 13ti letá emo holka.
Nejhorší je že to vlastně nemam komu říct, mamku nechci zatěžovat, nesla by to ještě hůř než já. S tátou si sice rozumím, ale pro tyhle věci pochopení nemá. Kámoši už mě taky musí mít dost po těch 3 měsících, takže už se snažím dělat jak strašně moc silnej člověk jsem a jak tohle všechno úplně v poho zvládam, víš co.
Jedinej možnej člověk kterýmu bych tohle vše eventuelně mohla říct je moje psycholožka. To má ale dvě ALE :
1) Uvidím se s ní až 22., mam pocit že do tý doby se stihnu třeba předávkovat nebo otrávit :D (Jo, ten smajlík tomu dodává takovej veselejší nádech ne?)
2) Nejsem si úplně jistá jak by vzala to kdybych jí řekla že se chci zabíjet lol. Mě pošle na psychárnu ne? To by mi ještě tak scházelo..
Další člověk který přichází v úvahu je moje učitelka zpěvu. Je to spíš moje kamarádka než učitelka, je dost mladá takže věkově si jsme dejme tomu celkem blízký. S tou se dá vždycky skvěle pokecat, s ní se mam vlastně vidět zítra. No tyvole, to o tom ještě mluvit asi nedokážu, uvidim. Buďto se před ní složim rovnou a nebo jí to nějak v klidu řeknu. Lepší by byla samozřejmě ta druhá možnost, jenže jak se znám tak o svých problémech dokážu mluvit až když je vyřeším, jenže jak říkam - do tý doby se stihnu zabít. :D
Prostě jsem úplně v hajzlu tralala
