Je to asi tak rok, co jsem poprvý vešla do sámošky za barákem ne jako zákazník, ale jako brigádníček - pokladní. Je to taková klasická večerka stojící hned vedle důchoďáku, takže si umíte představit průměrný věk zákazníků. To občas bylo dost o nervy. Vevnitř je to malé a vypadá to tam hrozně "komoušsky", nic se tam neopravovalo tak milion let. Pro mě to byl obchůdek velmi známý. Už jako malé Vikušátko jsem tam chodila na nákupy. Jo a cestou z koupáku mi tam maminka vždy kupovala nanuk, takovej ten ve tvaru melounu. Do dnešního dne si nějak matně vybavuju jeho chuť. Vystřídalo se tam několik pracovnic, časem se tam objevovat i paní mně velmi známá - mamča jedné mé velmi dobré kamarádky a později tam začala pracovat i kamarádka sama. To pro mě bylo takový zajímavý.
Jednoho dne přišla máma domů s tím, že mi tam sehnala brigádu. Byla jsem nadšená, vše mi připadalo takový krásně růžový a už jsem se viděla válet v hromadě peněz. Celé to proběhlo hrozně rychle - mamka přišla s oznámením, hned na to jsem tam šla na menší "pohovor", kde mi bylo řečeno jak se tam budu mít skvěle, budou tam na mě všichni moc milí a plat se mi samozřejmě bude zvyšovat. První volný den jsem se tam šla zaučit tak na dvě hodiny a to mě hrozně bavilo, říkala jsem si "jo, tohle je dobrá volba." Předtím jsem vlastně s lidmi v životě nepracovala. Měla jsem takový jednorázový brigády a to mi stačilo. Po pár dnech zaučování jsem měla jet už "na ostro." Hned po mém prvním dnu na ostro jsem odpadávala, chystala si pohřeb a plánovala, jak řeknu vedoucí, že na to nemám. Už si ten den moc nepamatuji, vím jen, že to byl hrozný záhul, každý mě tam za něco buzeroval a nic jsem najednou neuměla. To, co si pamatuji moc dobře, je již zmiňovaný pocit, se kterým jsem se vracela domů. Svěřila jsem se s tím mámě a společně jsme došly k závěru, že je fakt blbost to vzdávat hned po prvním dnu. Jako jo, je jasný že žádný první den v nové práci není procházka růžovou zahradou, ale už po tom 1. dnu jsem v sobě měla pocit, hlas, který mi říkal "Vicky, se* na to prosímtě." Teď již o sobě vím to, že vždy budu poslouchat svou intuici, protože ta moje je zatraceně dobrá. :D
Dny ubíhaly, já stále chodila do sámojdy a čekala, než se něco změní. Věci se stále nelepšily. Okej, možná jsem začínala být trochu "odolnější" vůči celé té šaškárně, ale nervy a stres neubývaly. Mimochodem - celou tu dobu jsem tam ze sebe dělala magora za opravdu VELMI nízký plat. Kdybych šla vedle do cukrárny točit zmrzku tak bych oproti tomu byla fakt v balíku. A kdybych přijmula nějaký místo ve Varech? O tom už ani nemluvím, byl by ze mě milionář. Mně toto není moc podobné - vždy pro sebe chci to nejlepší. Doteď nechápu, proč jsem se na vše nevykašlala hned po prvním měsící třeba. Nebyla jsem tam velmi oblíbený člen týmu, kdo ví proč. :D I přes vše jsem se vždy snažila chovat mile a vstřícně ke všem. Důvody, proč jsem nakonec opravdu vypadla, byly dva.
První byl úraz mojí nohy zde. To byl takový hezký jarní den, když Vicky opět byla ve večerce u pokladny. Byla jsem už sakra vyčerpaná a pořádně nevnímala. Tahala jsem nějaký těžký krabice a blablabla, prostě mi jedna spadla na chodilo a můj palec byl celkem solidně v pr*eli. :D Krev všude, nemohla jsem došlápnout a i tak jsem si říkala, že si to jen obvážu a pojedu dál. Samozřejmě mě moji starostliví rodiče hned na to odvezli na chirurgii, kde to bylo velmi vtipné. Dejme tomu, že mě velmi vystrašil pohled na všechno to vybavení a i přes to, kolik mi je, jsem tam udělala celkem slušnou scénu. :D Chirurg i se sestřičkou se mě snažili všelijak uklidňovat. Nakonec nejvíc pomohlo to, že jsem jim tam začala zpívat různý písničky, i ty naše, co máme s kapelou. Prý to tam nikdy předtím ještě nezažili. :D Druhý důvod, proč jsem odsud rychle běžela pryč, byl problém s penězi. Určitě většina z vás ví, co to je manko. Prostě - na konci dne se v nejrůznějších obchodech, restauracích a nevím kde všude ještě, dělá souhrn, kolik se za celý den vydělalo a když nějaké peníze chybí, je to problém. A kdo to odnese? Ten, kdo zrovna ten den měl směnu. Několikrát se mi stávalo, že peníze na konci dne nevycházely, ikdyž jsem si byla jistá tím, že jsem opravdu nikomu o 100 navíc nevrátila. Vše vždy naštěstí dopadlo tak, že ženská, co to počítala za mě se přepočítala. Aha, díky kámo. A že se to nestalo jen jednou! Vždy, když to bylo do té stovky jsem byla ještě relativně v klidu, hold bych si to odpracovala no, to už mě nezabije. Moment, kdy ve mě fakt hrklo byl ten, když mi na konci směny řekli, že se ztratilo asi 6 krabiček cigaret (v přepočtu 600) + chybí nějaký ten tisíc. Myslela jsem, že umřu. Poslali mě pozdě večer domů s tím, že to dořešíme jiný den. Každopádně mi hodně dávali najevo, že je očividné, že za to určitě můžu já a já si to hezky odmakam. Doma jsem dost přemýšlela a říkala si, že pokud se to nijak nevysvětlí, tak prostě zatnu zuby a odpracuju to a potom odtamtud hodně rychle vypadnu. Dny ubíhaly a stále to nebylo dořešené. Tak jsem stále čekala na verdikt. Po nějakém tom týdnu mi konečně bylo řečeno, že nastala nějaká chyba v systému, někdo se přepsal v papírech a tak. Dobrý jako, ulevilo se mi, ale řekla jsem, že tohle dále nemam zapotřebí, že tam končím a byla to nejlepší věc, co jsem mohla udělat. Tímto mi skončilo veškeré trápení, najednou jsem měla plno času, peníze sice skoro žádné, ale byla jsem ráda, že jsem pryč. No, byla to zkušenost, to každopádně.
Práce na pozici pokladní v malém obchůdku se smíšeným zbožím mě toho celkem dost naučila. Taky jsem tu zažila fakt pár vtipných příhod, možná je sem sepíšu. :D Celé to shrnu do bodů, takže se pohodlně usaďte a pokud plánujete nastoupit jako pokladní, tak si prosím pečlivě promyslete, jestli do toho chcete jít.
1. Zjistíte, jaké to asi je být robotem.
"Dobrý den", "127 prosím.", "Bude to všechno?", "Ne, tyhle lahve od piva nevracíme.", "Děkuji", "50 a 100 je dvěstě, ju?", "Kobliha? Hmm, to je kód 3584."... Brzy se naučíte automaticky dělat pohyby na pokladně rukou tak, že můžete mít zavřené oči a stejně dojde úspěšně k platbě. Když zrovna nebudete v práci, pravá noha vám bude sama od sebe různě podupávat z toho, jak je zvyklá posouvat nákupní pás. Zkrátka - budete opravdu jako robot, po nocích se vám o děsivém pípání skeneru bude i zdát. Dlouhodobě to může být fakt nepříjemné. :D
2. Váš mámvpičizmus se dostane na úplně jinou, vyšší úroveň.
Umm.. psala jsem, že zákazníci byli většinou důchodci z vedlejšího domova důchodců. S nimi je to fakt šílený. Oni za to nemůžou - stáří prostě dělá svoje, to je jasný. Ale občas už si fakt jen říkáte "Prosímtě, vem si tu svoji po*ranou tašku s nákupem a vypadni. Neřeš sra*ky." Lidi, co tuto práci zažili, tak ví o čem mluvím. Zákazníci mají často vysoké ceny dávat za vinu prodavačkám. Tak to opravdu není. "Prosímvás slečno, to mi neříkejte, že ten ořechový závin stojí 20 Kč?! To mi jako fakt neříkejte, okamžitě tu cenu změňte, nebo zavolám někomu z vedení!" A jak asi, dohajzlu. Moje odpověď pak už zněla "Pokud chcete levný ořechový záviny, běžte si do pekárny nebo do Lidlu. Ještě k tomu je v Lidlu dělají mnohem lepší." Některý zboží v některých obchodech je dražší, ale to tak už prostě je. A opakuji, opravdu za to nemůžou pokladní. Taky se často vrací zákazníci s tím, že jste jim špatně vrátili. Vzápětí zjistí, že se přepočítali. Okej, občas jsem jim ty 2 Kč vrátila. Nejdřív jsem ze všeho plašila a ze všeho měla stresy co teď jako budu dělat, ale časem si zvyknete fakt na všechno kašlat. Pokud jste si jisti svojí pravdou tak si za ní stůjte a jestliže se s vámi hádá debilní zákazník, jen se usmívejte a pouštějte to jedním uchem ven. To samé platí o nátlaku ze strany vedoucích - jestliže po vás chtějí až nadliské úkoly, prostě jim v klidu řekněte, že to není ve vašich silách a jestli začnou nadávat, opět to pouštějte jedním uchem ven a běžte si radši rovnat zboží v regálech.
Tato práce vás opravdu naučí, jak si z většiny věcí nic nedělat. Taky vás to naučí si stát za svoji pravdou.
3. Naučíte si vážit svého volného času.
Víte vůbec jak je hrozný v létě o prázkách pracovat v tomhle pajzlu? Zrovna když jsou ty největší vedra a všichni vaši kamarádi jezdí někam k vodě? Dost na nic vám povím. Rodina vás do práce chodí navštěvovat s tím, že zrovna jednou někam na výlet. Kapela je na vás naštvaná, že z ničeho nic zrušíte na poslední chvíli zkoušku kvůli tomu, že vás náhle potřebují ve worku. Odnaučíte se větu "Já se nudím." Každý svůj volný den, každé své volné odpoledne se budete snažit nějak produktivně využít. Navštívíte staré známé, na které teď bohužel nemáte tolik času. Navštívíte rodinu - najednou se vám budou zdát více vzácní. A když třeba budete jen doma, tak čas nebudete plýtvat myšlenkami na to, jak se nudíte. Ikdyž nebude zrovna nic na práci, tak budete prostě rádi, že jste rádi a že se můžete jít třeba prospat.
4. Lidé vás začnou poznávat v horších podmínkách co se vzhledu týče.
Já osobně musela pravidelně nosit culík, to by nevadilo, aspoň to tak nepřekáží. To, co mi vadilo byly ty otřesný hadry. Většina obchodů má své vlastní oblečení - třeba s logem obchodu. Musím říct, že ve většině těchto podniků to je absolutně nevkusný a hnustný, ale sámoška pod koupákem teda vedla. Sytě červené oblečení s velmi honosným nápisem "Potraviny U *********" (pochopte cenzuru - nechci aby jste věděli, kde jsem makala, není moc čím se chlubit :D). Občas jsem stihla vybrat si tričko, to bylo stále lepší, než otřesné vesty. Ani nevím jak je popsat, představte si starodávné vesničky a babičky v nich - mívaly na sobě takové květované zástěry / vesty. Přesně tak to vypadalo, jen to bylo sytě červené. Vypadala jsem v tom hrozně vtipně - moje hlava připomínala mladou slečnu, ale zbytek postavu tak 60ti leté paní. Město, ve kterém bydlím, je poměrně malé a všichni v mém věku se tu víceméně známe. Chodilo tam plno mých známých a já se vždy hrozně styděla. :D Jsem zvyklá být pěkná před lidmi. Zde mi to vůbec nevycházelo. No hrůza. :D Jednou se mi stalo, že mi platila nějaká milá paní. Nějak se semnou trochu dala do řeči a přiznala se k tomu, že jí to oblečení na mě připadá dost vtipný a že já bych si zasloužila něco mnohem vkusnějšího. Taky se ptala, jestli bych si nemohla zažádat o něco jiného nebo tak. Bohužel jsem jí jen smutně odpověděla, že to bohužel nejde, ale že děkuji za soucit. :D
5. Naučíte se dávat lidem první pomoc. :D
Už jsem zde zmiňovala ty staré lidi, že? Hmm.. jednou se ze mě dokonce musel stát záchranář. Nechci se tu nikomu posmívat, toho dědečka spíše lituji, ale v tu chvíli mi to připadalo fakt vtipný. :/ :D Hned jak vešel do krámu, tak jsem si říkala, že tohle nebude dobré. Má intuice opět zafungovala, hehe. Po chvíli už se pán válel pod regály, ze kterých se na něj z výšky sypaly banány, papriky, a brambory. Jednu botu ztratil pod jedním z regálů a nemohl se zvednout. Snažila jsem se mu všelijak pomoct, ale nešlo to, nakonec mi přispěchala na pomoct kolegyně. Bylo fakt komický nás pozorovat, nakonec jsme zavolaly záchranku. Pán se stále válel na zemi, ale aspoň se stále usmíval a poprosil mě, jestli bych mu nedala tlačenku a jestli už došly ty dobrý melouny. :D
6. Zlepší se vaše komunikace s lidmi a poznáte pár nových osob.
Tohle se trochu váže společně s bodem 2. Když začnete mít tak nějak vše u zadku, budete na lidi působit příjemněji. Víc pohodově. Samotnou mě zarazilo, kolik lidí za den si s vámi pokecá. Nemusí jít o nic závažného, ale stačí prohodit pár slov. Dokáže to zlepšit náladu vám i zákazníkovi. Občas zakusíte roli zpovědničky, mě osobně to třeba i bavilo. Lidi někdy nemají možnost se komu vyzpovídat, znám to moc dobře. Mívala jsem problém se souvislou řečí s cizími lidmi, tato práce mě z toho vyléčila.
Zároveň jsem za těch pár měsíců, co jsem zde pracovala, stihla rozdat několik úsměvů hezkým mužům. :D Asi bych to ani nebyla já, kdybych někdy na někoho nečíhala. Dostalo se mi pár pozvánek na rande, ale všechny byly odmítnuty. Ale... musím uznat, že kdybych tu psala o tom, jak tam chodili jen samí ošklivci, tak bych doooost lhala. :P :D
Toto jsou takové hlavní věci, které mi utkvěly v hlavě po této zkušenosti. Možná bych si ještě na něco vzpomněla. Samozřejmě tímto článkem nechci urážet práci pokladní, to vůbec! Naopak, ráda bych vám ukázala, že dámy u pokladny musí mít svaté nervy, obdivuji to. Takže se nebojte se na ně občas usmát, popřát jim hezký den a nevztekat se, když vám třeba omylem naúčtují jogurt navíc. Slušně je na to upozorněte a ony vám jistě vyhoví. (:
Též úplně nechci odrazovat lidi od této práce. Platí, že vše je to jiné a já opravdu měla smůlu. Velké obchoďáky jako jsou Tesco, Penny, Billa atd. to mají všechno lépe uspořádané a pokladní se zde mají lépe, než v těchto maličkých potravinách, kde nikde nic nemá pořádný systém.
Pokud jsi slečna a uvažuješ o téhle brigádě, klidně mi napiš a zeptej se na vše, co tě zajímá. :)
Hezký večer přeju.
5. Naučíte se dávat lidem první pomoc. :D
Už jsem zde zmiňovala ty staré lidi, že? Hmm.. jednou se ze mě dokonce musel stát záchranář. Nechci se tu nikomu posmívat, toho dědečka spíše lituji, ale v tu chvíli mi to připadalo fakt vtipný. :/ :D Hned jak vešel do krámu, tak jsem si říkala, že tohle nebude dobré. Má intuice opět zafungovala, hehe. Po chvíli už se pán válel pod regály, ze kterých se na něj z výšky sypaly banány, papriky, a brambory. Jednu botu ztratil pod jedním z regálů a nemohl se zvednout. Snažila jsem se mu všelijak pomoct, ale nešlo to, nakonec mi přispěchala na pomoct kolegyně. Bylo fakt komický nás pozorovat, nakonec jsme zavolaly záchranku. Pán se stále válel na zemi, ale aspoň se stále usmíval a poprosil mě, jestli bych mu nedala tlačenku a jestli už došly ty dobrý melouny. :D
6. Zlepší se vaše komunikace s lidmi a poznáte pár nových osob.
Tohle se trochu váže společně s bodem 2. Když začnete mít tak nějak vše u zadku, budete na lidi působit příjemněji. Víc pohodově. Samotnou mě zarazilo, kolik lidí za den si s vámi pokecá. Nemusí jít o nic závažného, ale stačí prohodit pár slov. Dokáže to zlepšit náladu vám i zákazníkovi. Občas zakusíte roli zpovědničky, mě osobně to třeba i bavilo. Lidi někdy nemají možnost se komu vyzpovídat, znám to moc dobře. Mívala jsem problém se souvislou řečí s cizími lidmi, tato práce mě z toho vyléčila.
Zároveň jsem za těch pár měsíců, co jsem zde pracovala, stihla rozdat několik úsměvů hezkým mužům. :D Asi bych to ani nebyla já, kdybych někdy na někoho nečíhala. Dostalo se mi pár pozvánek na rande, ale všechny byly odmítnuty. Ale... musím uznat, že kdybych tu psala o tom, jak tam chodili jen samí ošklivci, tak bych doooost lhala. :P :D
Toto jsou takové hlavní věci, které mi utkvěly v hlavě po této zkušenosti. Možná bych si ještě na něco vzpomněla. Samozřejmě tímto článkem nechci urážet práci pokladní, to vůbec! Naopak, ráda bych vám ukázala, že dámy u pokladny musí mít svaté nervy, obdivuji to. Takže se nebojte se na ně občas usmát, popřát jim hezký den a nevztekat se, když vám třeba omylem naúčtují jogurt navíc. Slušně je na to upozorněte a ony vám jistě vyhoví. (:
Též úplně nechci odrazovat lidi od této práce. Platí, že vše je to jiné a já opravdu měla smůlu. Velké obchoďáky jako jsou Tesco, Penny, Billa atd. to mají všechno lépe uspořádané a pokladní se zde mají lépe, než v těchto maličkých potravinách, kde nikde nic nemá pořádný systém.
Pokud jsi slečna a uvažuješ o téhle brigádě, klidně mi napiš a zeptej se na vše, co tě zajímá. :)
Hezký večer přeju.
